⭐O MNĚ⭐

Dětství a rodinné prostředí

Vyrůstal jsem v prostředí, které na první pohled mohlo působit normálně – sousedi, známí i širší rodina by si možná ničeho nevšimli. Za zavřenými dveřmi to ale bylo jiné. Často panovalo napětí, nejistota a strach. Otec měl sklon k fyzickým i psychickým trestům, což ve mně od útlého věku zanechávalo pocit méněcennosti a neustálého ohrožení. K tomu se přidávaly problémy s plynulou řečí, které se výrazně zhoršovaly v momentě, kdy jsem byl pod tlakem nebo musel mluvit před lidmi.
Teprve v dospělosti jsem si uvědomil, jak silně tyto zážitky formovaly moje sebevědomí, vztah k lidem a schopnost věřit sám sobě.

Začátek samostatného života

Jakmile jsem dosáhl plnoletosti, odešel jsem z domova a začal žít sám. Vyučil jsem se v oboru, který mi umožňoval uživit se, a nastoupil do práce. Několik let jsem se živil poctivou manuální činností na různých místech. Chtěl jsem si dokázat, že zvládnu stát na vlastních nohách, a zároveň jsem se snažil zapomenout na to, co jsem prožil doma.
Byl to čas, kdy jsem hledal vlastní cestu, ale zároveň jsem se potýkal s pocitem, že někde uvnitř pořád nosím nevyřešenou bolest.

Setkání s drogami a vznik závislosti

Během studií jsem se poprvé setkal s drogami. Nešlo o každodenní užívání – zpočátku jsem si namlouval, že to mám pod kontrolou a že „jen experimentuju“. Postupně se ale ukázalo, že se k drogám vracím stále častěji, hlavně ve chvílích, kdy jsem se cítil prázdný, zklamaný nebo pod tlakem.
Drogy mi na chvíli poskytly úlevu a pocit, že všechno je snazší. Ve skutečnosti jsem si ale pomalu ničil zdraví, vztahy i vlastní hodnoty. Ta past se zavírala pomalu, takže jsem si dlouho nechtěl přiznat, že už jsem v ní.

Pád na dno

Přišlo období, kdy jsem psychicky i fyzicky vyčerpal všechny své síly. Přestával jsem vidět smysl v tom, pokračovat dál. Deprese a vnitřní prázdnota byly tak silné, že jsem se rozhodl ukončit svůj život. Pokus o sebevraždu byl pro mě momentem absolutního dna – ale zároveň i bod, kdy se všechno mohlo začít měnit.
Uvědomil jsem si, že pokud chci přežít, musím hledat pomoc. Že sám už to nezvládnu.

Cesta k léčbě a změně

Dobrovolně jsem nastoupil do terapeutické komunity, kde jsem strávil mnoho měsíců. Byl to tvrdý proces – konfrontace sám se sebou, se svou minulostí a se vším, co jsem se roky snažil potlačit. V komunitě jsem poprvé pochopil, že závislost není jen o samotné látce. Je hlavně o tom, co si neseme uvnitř – traumata, pocity méněcennosti, nenaplněné potřeby, strachy.
Krátce jsem prošel i pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody (VTOS), což byla další zkušenost, která mě donutila přehodnotit priority. Velmi pozitivně vnímám i spolupráci s Probační a mediační službou, která mi ukázala, že změna je možná, když má člověk podporu a jasný směr.

Život bez závislosti

Dnes už několik let abstinuji od alkoholu i drog. To ale neznamená, že je všechno jednoduché. Každý den pro mě představuje nový krok – někdy malý, jindy velký – pryč od minulosti, která mě ničila.
Vím, jak těžké je sebrat odvahu a požádat o pomoc. Vím, jaké to je cítit se na úplném dně, přestat si vážit sebe sama a přesto jít dál. Z vlastní zkušenosti ale také vím, že nový začátek je možný. Nechci nikomu tvrdit, že je to snadné – není. Ale každé malé vítězství, každý den, kdy zůstanu čistý a střízlivý, stojí za to.

Slova na závěr

Pokud jsi v situaci, kdy máš pocit, že už neexistuje žádná cesta, věř mi – existuje. Možná ji teď nevidíš, možná ti připadá příliš dlouhá, ale udělej ten první krok. Ne kvůli mně. Ne kvůli ostatním. Kvůli sobě.
Protože přijde den, kdy si řekneš: „Díky, že jsem to nevzdal.“
A ten pocit stojí za všechno.

__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Jak zvládat krizové chvíle

Krizové chvíle jsou nevyhnutelnou součástí cesty ze závislosti. Touha po látce nebo starém chování se může vracet i po letech abstinence, a proto je důležité mít plán, co dělat, když přijde.

Co dělat, když přijde chuť

• Připomeň si důvody, proč ses rozhodl přestat – napiš si je na papír nebo do mobilu a měj je po ruce.
  
  

• Odlož rozhodnutí „teď hned“ – řekni si, že počkáš 15 minut a zkusíš něco jiného.
  
  

• Udělej krátkou fyzickou aktivitu – procházka, pár dřepů, studená sprcha.
  
  

Komu zavolat / napsat

• Měj v telefonu uložené kontakty na lidi, kteří ti rozumí a podrží tě (kamarád, rodinný příslušník, terapeut, člen podpůrné skupiny).
  
  

• Neboj se ozvat i v noci – někdy stačí pár minut hovoru, aby vlna chuti přešla.
  
  

Jak odvrátit myšlenky od užívání

• Zaměstnej mysl – čti, piš, kresli, poslouchej hudbu nebo podcast.
  
  

• Pusť se do něčeho manuálního – úklid, vaření, oprava něčeho doma.
  
  

• Změň prostředí – vyjdi ven, běž mezi lidi, opusť místo, kde máš spouštěče.
  
  

Denní rutina a prevence recidivy

Pevný denní režim je jedním z nejúčinnějších nástrojů prevence návratu k závislosti. Struktura dne ti pomůže držet směr a nedá prostor pro nudu nebo chaos, které bývají nebezpečné.

Proč mít pevný denní režim

• Zabraňuje prázdným chvílím, kdy přichází chuť užít.
  
  

• Dává pocit jistoty a kontroly.
  
  

• Pomáhá držet zdravé návyky.
  
  

Tipy na aktivity, které pomáhají

• Pravidelný spánek a vstávání ve stejnou dobu.
  
  

• Každodenní fyzická aktivita – procházka, cvičení, sport.
  
  

• Čas na práci nebo smysluplné činnosti.
  
  

• Volnočasové aktivity, které tě baví a nabíjí.
  
  

Práce s motivací

• Piš si malé denní cíle a večer si odškrtni, co se povedlo.
  
  

• Sleduj svůj pokrok – třeba v kalendáři, deníku nebo aplikaci.
  
  

• Odměňuj se za dosažené milníky (zdravým a bezpečným způsobem).
  
  

Podpora a vztahy

Podpora okolí má obrovský vliv na úspěch při zvládání závislosti.

Proč je důležité obklopit se správnými lidmi

• Lidé, kteří tě podporují, ti připomínají, proč to děláš.
  
  

• Pomáhají ti vidět, když se vracíš k rizikovým vzorcům chování.
  
  

• Snižují pocit osamělosti.
  
  

Jak mluvit s rodinou o závislosti

• Buď upřímný o svých pocitech a potřebách.
  
  

• Vysvětli, co ti pomáhá a co naopak škodí.
  
  

• Připrav se, že ne každý bude reagovat tak, jak bys chtěl – trpělivost je klíčová.
  
  

Kde hledat podpůrné skupiny

• Anonymní alkoholici (AA), Anonymní narkomani (NA), SMART Recovery.
  
  

• Místní centra adiktologické pomoci.
  
  

• Online fóra a podpůrné chaty.
  
  

Sebepéče a psychické zdraví

Bez dobré péče o sebe je dlouhodobá abstinence těžší.

Zdravý spánek, pohyb, strava

• Spánek 7–9 hodin denně – tělo i mysl potřebují regeneraci.
  
  

• Pohyb alespoň 30 minut denně.
  
  

• Vyvážená strava – méně cukru a alkoholu, více čerstvých potravin.
  
  

Dechová cvičení, relaxační techniky

• Krátká dechová cvičení pomáhají uklidnit nervový systém.
  
  

• Meditace nebo mindfulness na pár minut denně.
  
  

• Poslech relaxační hudby nebo přírody.
  
  

Práce s emocemi a stresem

• Piš si deník pocitů.
  
  

• Nauč se rozpoznat své spouštěče.
  
  

• V případě potřeby vyhledej odborníka.

Moje osobní rady a techniky: 

Jak jsem zvládal a dosud zvádám chuťě na drogy a alkohol.

Chutě u mě přicházely docela často. Vyzkoušel jsem všechno možné – smazal jsem kontakty na lidi, kteří mi ty věci poskytovali. Bohužel jsem ale zjistil, že ani pouhé vymazání telefonního čísla ze seznamu nestačilo. Měl jsem je zakódované v hlavě, a to mě deprimovalo, protože jsem na to chtěl zapomenout.

Postupem času jsem sám sebe přesvědčil, že bude potřeba na to zapomenout úplně – a nic jiného jsem dělat nemohl. Začal jsem proto v mozku „budovat zbroj“ a kdykoliv přišla myšlenka, okamžitě jsem ji nahrazoval jinými podněty. A to i takovými, které na první pohled nedávaly logiku.

Například jsem se kolem sebe rozhlížel a v duchu si pojmenovával věci, které vidím, nebo si opakoval jednoduché věty. Na ulici jsem si třeba počítal, kolik aut kolem mě projelo. Prostě jsem se snažil jakkoliv zaměstnat mozek, aby neměl prostor pro návrat k té myšlence.

Z mých zkušeností vyplývá, že když tohle budete dělat pokaždé hned v momentě, kdy přijde bažení nebo chuť, začne to mozek postupně přijímat jako nový zvyk. Po čase tyto myšlenky téměř vymizí. Mozek se učí, a tak po pár dnech, kdykoliv přijde myšlenka „dát si“ nebo se napít, už ji mozek automaticky odloží do pomyslného trezoru s nápisem „Zakázáno“.

Jak jsem zvládal a zvládám denní rutinu a prevenci recidivy.

Dlouhodobě jsem se potýkal s tím, co dělat ve volných chvílích. Právě v těchto momentech mi v minulosti nejvíce naskakovaly myšlenky a chutě na to, na čem jsem byl závislý. Proto jsem postupem času začal plánovat každý den dopředu.

Na začátku jsem si určil, že je dobré nevysypávat se příliš dlouho a vstávat pokud možno každý den ve stejnou dobu. Chtěl jsem, aby si na to zvykl i můj mozek – a ono to opravdu funguje. Jakýkoliv opakující se plán je prospěšný a časem se stane přirozeností.

Do rutiny jsem zařadil pravidelnou snídani a každý den beru vitamíny (B Komplex Forte, vitamín C 250 mg a Magnesium, Lagosa - lék na regeneraci Jater - obzvláště důležité pro osoby s toxickou, nebo alkoholovou minulostí). Cítím se díky tomu lépe. Ráno se také pravidelně fyzicky protahuji – ač to může znít směšně, dělám to přesně tak, jak jsme museli v léčbě. I pouhé tři dřepy a protažení šlach člověka probudí a pomáhá, aby ho pak nebolelo celé tělo.

Každé ráno vypiji přibližně 2× 2 dcl tekutin – převážně vody s Magnosolvem (magnesium v prášku). Jednak tím doplním základní tekutiny potřebné pro optimální činnost mozku a zároveň nemám před jídlem prázdný žaludek.

Postupem času jsem se naučil vědomě zaplňovat každou minutu života něčím, co mi dělá dobře. Paradoxně jsem začal denně uklízet i prakticky neexistující nepořádek. Pokud jdu do obchodu na nákup, chodím pěšky a záměrně volím tu nejtěžší trasu – i když se mi nechce. Doma dělám věci, které mi v dobách toxického života byly nepříjemné a vyhýbal jsem se jim.

Nechci zde popisovat svůj osobní život do hloubky, ale podotýkám, že žiju s partnerkou, která vyžaduje dlouhodobou zdravotní péči – i to se pro mě stalo součástí mého dne a v jistém smyslu i zábavou. Máme doma dvě krásné kočky, které také vyžadují péči. I tyto každodenní drobnosti mi pomáhají držet se dál od starých návyků.

Moje práce s motivací, aneb co mě definitivně přimělo skončit s užíváním

Začnu tím, co mi šlo ukončit snáz – a to byl alkohol. Jak už jsem zmiňoval, začal jsem aktivně pít až roky po tom, co jsem měl problémy s drogami. Ta závislost se mi jako by „převinula“ z drog na alkohol. Nepil jsem s cílem bavit se, jak to bývá u některých, ale možná ano – rád jsem si zašel na pivo, na hudební párty, a rád jsem byl pod vlivem veselý.

Bohužel u alkoholu je ta věc, že je dostupný absolutně všude, kdykoliv a za málo peněz. Začalo to pivem a postupem času jsem přešel na tvrdý alkohol, konkrétně vodku. Víno mi nikdy nechutnalo a navíc mi z něj bývalo špatně od žaludku.

Co mě ale přimělo s alkoholem skončit? Alkohol mě dokázal dostat do stavu, kdy jsem dělal věci, které už vůbec nevypovídaly o tom, kdo jsem. Zdůrazňoval moje negativní rysy, boural zábrany a já se choval tak, jak bych střízlivý nikdy nejednal. Následkem toho jsem způsobil řadu situací, které byly právem vyhodnoceny jako výtržnictví a absolutně nevhodné chování ve společnosti. Přišly soudy, postihy, okolí si toho začalo všímat, přidaly se problémy se žaludkem a zažívacím traktem.

Moje chování doma byla v té době kapitola sama pro sebe. A když se všechny tyhle negativní důsledky nahromadily, uvědomil jsem si, že jich je už tolik, že to jako člověk nezvládám. A právě to byl ten moment – moment úpadku, stresu, strachu. Strachu o život, o zdraví, o partnerku, o bydlení… a mohl bych pokračovat donekonečna.

Stačilo si dát všechny ty negativní věci, které mi alkohol přinesl, na jednu pomyslnou misku vah a na druhou dát to málo pozitivního. Ten nepoměr byl děsivý. Začal jsem na to myslet záměrně, a to stále častěji. I přes skrytý „nesouhlas“ mé druhé mysli, která alkohol zbožňovala, jsem tyto myšlenky dál živil – dokonce až do bodu, kdy jsem si připadal, jako bych sám sebe obtěžoval, nesnášel bych to u cizího člověka a pozoroval jsem se jako z pohledu třetí osoby.

Dělal jsem to kontinuálně. A i když to nedoporučuji (byla to jen moje osobní zkušenost), občas jsem se, když už jsem pil, paradoxně opil tak moc, aby mi bylo opravdu zle. Přátelé, tímto přístupem jsem se sám dostal do léčebny.

Opravdu jsem si sepsal vše, co mi alkohol dal, a co mi vzal – a když jsem viděl ten nepoměr, byl jsem zděšen. A to byl konec alkoholu.

U drog to bylo jiné. Moje závislost byla na stimulantech (pervitin). Poprvé mi tuhle věc nabídl spolužák na učňáku. Tehdy jsem opravdu netušil, do čeho jdu. Nepotřebuji popisovat stav, který to přineslo – bylo to tak silné a intenzivní, že jsem to potom roky vyhledával téměř neustále, až do léčby.

Na rozdíl od alkoholu mě tahle droga dokázala dokonale obelhat. Měl jsem „štěstí“ v neštěstí, že časem můj mozek začal na tyto látky reagovat tak, že mě téměř pokaždé dostaly do paranoidních představ, schizofrenních stavů a halucinací. Postupně jsem se dostal do fáze absolutní paranoidní destrukce, kdy jsem byl ohrožený vlastními myšlenkami – a většina z nich byly jen halucinace. Tyto stavy mě dokonce opakovaně dohnaly k myšlenkám na sebeohrožení – nebyl jsem daleko od toho skočit z okna nebo si jinak ublížit – a právě tenhle intenzivní pocit, v kombinaci se všemi ostatními negativními důsledky, se stal asi nejsilnějším impulzem k tomu, abych se na to definitivně vykašlal.

Tyto stavy se opakovaly čím dál častěji – a já byl paradoxně rád, že mi z toho bylo zle. Bohužel se mi nepodařilo dostat to z hlavy tak jednoduše jako alkohol, ale i tady to šlo – jen jinak. Postupně se prodlužovaly pauzy mezi užíváním.

Stanovil jsem si zásadu, že nikdy nesmím mít u sebe větší množství hotovosti – peníze a možnost koupit si drogu byly příliš velkým rizikem. Vyhýbal jsem se místům, kde jsem kdy užíval – a dodnes jsou pro mě velkým varovným vykřičníkem.

Postupně jsem si v hlavě vybudoval obrovskou zeď, stopku, a pocit strachu jen při pomyšlení na drogu. A ano – začalo se to odrážet i na mém těle. Zuby, pokožka, střeva… celé tělo začalo protestovat. Skončilo to toxickými psychózami a několikrát mě odvezli do psychiatrické léčebny.

A to byl pro mě impuls jako hrom. Tohle přece nikdo nechce. A kdo v tom pokračuje, musí si uvědomit, že dokud si to nepřizná, bude to pořád dokola.

Dnes věřím, že závislosti jsou hlavně o uvědomění – všechno je to v hlavě. Člověk musí intenzivní vnitřní silou zbořit tu vybudovanou závislost, jinak se nikam neposune.

Já jsem začal chtít. Mnohokrát jsem plakal – ne z lítosti, ale ze zlosti na sebe, že jsem to zase udělal. Že jsem ublížil lidem kolem sebe, že niču sebe i vztahy. A tohle je důvod skončit.

Nebudu se litovat. Za všechno, co se stalo, si můžu sám. Nikdo nemůže za to, že jsem si dal nebo se opil – nikdo a nikdy. A když si tohle opravdu uvědomíte, máte vyhráno.

Moje práce se vztahy (rodina a okolí)

U mě byly a stále jsou vztahy jedním z nejsložitějších pilířů, které se snažím dát do pořádku. Kvůli tomu, co jsem dělal, jak jsem žil a jak jsem se choval k lidem i k celé společnosti, se mnohé vztahy nenávratně změnily. Nepřeju to nikomu. V léčbě jsem kdysi slyšel větu: „Závislost je nemoc vztahů.“ A já to musím potvrdit – vztahy, ať už s partnerkou, s rodinou nebo s lidmi, kteří mi kdysi věřili, se napravují nejtěžší.

Člověk si v téhle oblasti musí být připravený několikrát vyslechnout věci, které se mu nebudou líbit.

Moje rodina – rodiče a sourozenci

Pravda je, že v mých toxických dobách jsem své rodině ublížil. Často ne přímo fyzicky, ale hlavně svým chováním, tím, jak jsem vystupoval, ať už přímo s nimi, nebo vůči okolí. Choval jsem se typicky tak, jak se chovají lidé, kteří mají jako prioritu sami sebe a svoji potřebu závislosti. Hromada věcí mi byla lhostejná, neměl jsem zábrany v ničem nekalém.

Nechci se k tomu vracet, ale každý závislý, když se zamyslí, si dokáže vybavit, co špatného a hnusného udělal lidem, které měl rád – jen proto, aby ukojil svou potřebu. Tyto situace se mé rodině doslova zaryly do paměti. Je to moje vina a své chování nijak neomlouvám.

I po letech abstinence se mi nedaří tyto pro mě strašně důležité vztahy napravit. Z mého pohledu je za tím hlavně strach z jejich strany a téměř ztracená důvěra. Mají naučený vzorec nedůvěry, který má tak silnou „slupku“, že se téměř nedá oloupat. Snažím se o nápravu na dálku, ale zatím to nenese viditelné výsledky.

Chtěl bych všem vykřičet do světa, že už jsem zdravý, že nic neberu, nepiju a nepáchám trestnou činnost – ale minulo se to účinkem. Denně si vyčítám, že mi moje máma ani po letech nedokáže znovu věřit. Vím, že to bude trvat ještě dlouho, zvlášť když spolu žijeme daleko a komunikujeme jen přes WhatsApp.

Proto tu mám jednu radu: Netlačte na ně. Oprava vztahů chce ještě víc času než překonání samotné závislosti. Věřím, že to časem zlomím, ale vím, že to bude běh na dlouhou trať.

Některé mé vztahy jsem musel opustit

Musím se přiznat, že jsem musel některé vztahy, které mi škodily, ukončit. I když mě to mrzelo, týkalo se to dokonce blízkého rodinného příslušníka. Tento člověk se ke mně jako k dítěti choval velmi špatně a jeho přístup, jak v dětství, tak v době, kdy jsem nebyl „hodný chlapec“, nesl stále stejný vzorec agresivity. Časem jsem si uvědomil, že to na mě mělo vliv – možná i na rozvoj závislosti. Nebyl to jediný důvod, ale určitý vliv tam byl.

Nerodinné vztahy a přátelé

V téhle oblasti jsem měl jasno hned: člověk musí odstranit jakýkoliv toxický vzorec – kamaráda, známého, i někoho s sebemenším náznakem toxického chování. A samozřejmě i všechny, kteří užívají jakoukoliv drogu.

Já osobně jsem v době své rekonvalescence potřeboval absolutní CLEAN – čistotu. Začal jsem se pohybovat jen tam, kde jsem měl jistotu, že kolem mě není nikdo, kdo by mohl moji snahu být dobrým člověkem narušit.

Dnes je to trochu jiné – v životě jsou situace, kdy se mezi uživatele (ať už něčeho nelegálního, nebo „společensky tolerovaného“) dostanu. Ale s tím se člověk dokáže srovnat až ve chvíli, kdy má zpracované všechny ostatní důležité závislostní vzorce, o kterých jsem mluvil v předchozích odstavcích.

Závěr

Každý krok, který uděláte směrem k lepšímu životu, má cenu – i ten nejmenší. Požádat o pomoc není slabost, ale odvaha. Pamatujte, že cesta k sobě samému je možná a stojí za to. I když to někdy bude bolet a cesta nebude jednoduchá, nikdy nevíte, jak blízko můžete být k vítězství. Nevzdávejte to – stojíte za to, abyste svůj život žili naplno.