Co se děje v hlavě, když chceš přestat – a proč je to normální

Předpokládám, že strach má každý, kdo uvažuje o tom přestat. Nejde jen o strach z abstinence. Je to strach, že to vůbec nezvládneš.

Běží ti v hlavě:

• co udělá tělo, když drogy vysadím nebo omezím
  
  

• co udělá psychika
  
  

• jestli se v tom dá fungovat
  
  

• jestli se z toho nezblázním ještě víc
  
  

Fakt: Po vysazení přichází hnusné stavy a jsou reálné.
Úzkosti, nespavost, třes, chaos v hlavě, prázdno, výkyvy nálad. A do toho máš ještě racionálně přemýšlet, rozhodovat se, shánět pomoc. To je paradox závislosti: mozek je rozbitý a ty máš v tom rozbití dělat rozhodnutí.

Peklo před nástupem – moje realita před léčbou

Než jsem poprvé nastoupil do léčebny v Bílé vodě, prožíval jsem peklo. Ne metaforicky. Skutečně.

Chtěl jsem se zabít. Zároveň jsem to chtěl zvládnout. Tyhle dvě věci mohou existovat vedle sebe – a často existují.

Počítejte s tím, že přijdou těžké deprese. Že budeš chtít přestat, ale bude ti hrozně. Že budeš smrdět, budeš vyhublý, rozpadlý fyzicky i psychicky. Že budeš mít pocit, že z toho není cesta ven.

Fakt: Ten pocit „není cesta ven“ je součást nemoci – ne pravda.
Je to stav. Stav se mění. Ale v tu chvíli to mozek neumí vidět.

Moje první klíčová věc: přestal jsem si hrát na RAMBA

Já jsem si fakt přiznal, že nejsem žádnej hrdina. Že nejsem RAMBO, co všechno sám „ustojí“. Tenhle typ myšlení je pro závislost smrtící.

Fakt: Samotná vůle nevyhraje proti systému závislosti.
Vůle je slabá, když jsi rozbitej, nevyspalej a v abstinenci. Potřebuješ systém.

Nastavil jsem mantinely a zamezil rizika – protože nic jiného nepomůže

Já jsem si ještě před léčbou a během toho přerodu nastavil mantinely. Tvrdě. Ne hezky. Tvrdě.

Udělal jsem konkrétní věci:

• opustil jsem party prostředí
  
  

• přestal jsem se bavit s lidmi, co mě táhli zpátky
  
  

• smazal jsem telefonní čísla
  
  

• vyměnil jsem SIM kartu (když bylo potřeba)
  
  

• odřízl jsem spouštěče a „náhody“
  
  

Fakt: Když necháš otevřené dveře, jednou jimi projdeš.
Závislost je trpělivá. Nevyhraješ tím, že „to nějak dáš“. Vyhraješ tím, že to ztížíš.

Nikomu jsem neříkal, že končím – prostě jsem to udělal

Tohle bylo zásadní: já jsem nikomu neoznamoval, že „končím“. Žádné sliby, žádné proslovy, žádné vysvětlování.

Protože jsem pochopil, že když to začneš říkat lidem:

• budou tě zpochybňovat
  
  

• budou tě „testovat“
  
  

• budou ti do toho kecat
  
  

• budou tě emočně tahat
  
  

• a ty budeš pořád dokola vysvětlovat, místo aby ses zachraňoval
  
  

Fakt: Čím víc to vysvětluješ, tím víc si bereš sílu.
Celý proces to narušuje. Já jsem to udělal potichu. Pro sebe.

Rodina do mě tlačila – vadilo mi to, ale neřešil jsem to

Ano, rodina do mě tlačila. Ano, vadilo mi to. A ano, někdy mě to spíš sralo než motivovalo.

Jenže já jsem tehdy pochopil, že teď není čas řešit jejich styl, jejich emoce a jejich očekávání.

Fakt: Rodina to často myslí dobře, ale tlak ti může rozbít hlavu.
Já jsem to přestal řešit. Dělal jsem to z jakéhokoliv důvodu – protože i „blbej důvod“ je lepší než žádnej.

Nečekal jsem motivaci – motivace po letech drog nepřijde hned

Po dlouhých letech braní drog najednou nemůžeš čekat, že budeš „motivovaný“ a plný chuti do života.

Já jsem to přijal: motivace je mýtus, když jsi rozbitej.

Mě přesvědčil strach o vlastní život. Absolutní dno. To stačilo.

Fakt: Stačí jedna věc, která tě drží. Ne deset důvodů.
Jeden důvod je někdy silnější než celý seznam.

Vzal jsem to jako disciplínu – jako sport

Já jsem si to nastavil v hlavě jako disciplínu. Jako sport. A řekl jsem si něco, co zní tvrdě, ale je to pravda:

Dokázal jsem utratit miliony za drogy. Dokázal jsem si píchat do oběhu sračky. Dokázal jsem přežít peklo.
Takže tohle – abstinovat – se dá taky.

Fakt: V životě jsou mnohem těžší disciplíny, než abstinovat.
Abstinence je těžká, ale je to disciplína, kterou můžeš trénovat.

Rozhodnutí je v srdci – pak už je to „jen práce“

To nejzásadnější rozhodnutí se neděje v hlavě. Děje se uvnitř.

Jakmile jsem k tomu došel, všechno ostatní byla práce:

• vydržet první dny
  
  

• přežít vlny
  
  

• nehrát si na hrdinu
  
  

• držet mantinely
  
  

• nehledat výmluvy
  
  

Fakt: Nikdo tě do toho nedonutí. Ale ty se můžeš donutit aspoň to zkusit.
Aspoň to zkuste. Opravdu to zkuste.

Co mi to dalo – a proč to dnes beru jako přednost

Já dnes mám zdravotní potíže, ale žiju. Mám rodinu, kterou jsem dřív neměl. Mám věci, hodnoty, vztahy. Mám život.

Když jsem bral drogy a chlastal, neměl jsem nic. Jen chaos a konec.

A ještě jedna věc: já jsem si z toho udělal přednost. Ne stigma.

Říká se, že úspěšnost je někde kolem pár procent. Je to málo. A právě proto, když to dáš, udělal jsi něco, co dokáže strašně málo lidí.

Fakt: Když tohle dokážeš, začneš si vážit sám sebe.
A to je věc, kterou ti žádná droga nikdy nedá.

Shrnutí systému, který u mě fungoval

Aby to bylo jasné, já jsem se z toho začal dostávat tímhle systémem:

• přiznal jsem si, že mě to zabíjí
  
  

• přestal jsem si hrát na RAMBA
  
  

• nastavil jsem mantinely a zamezil rizika
  
  

• odřízl jsem spouštěče (lidi, prostředí, kontakty, SIM)
  
  

• nikomu jsem neoznamoval, že končím – prostě jsem končil
  
  

• nečekal jsem motivaci, stačil mi jeden důvod
  
  

• bral jsem to jako disciplínu a denní práci
  
  

• šel jsem pro pomoc a našel léčebnu, která mě vzala
  
  

Tohle je realita. Ne hezký příběh.
Ale funguje.