Moje první kniha Beru si život zpátky byla příběhem o pádu a návratu. Popisovala cestu ze závislosti, dětství poznamenané šikanou a rodinnými ranami, vězení, ale i chvíle, kdy se přede mnou znovu otevřel svět svobody a možnosti žít jinak. Byla to kniha o naději.
Jenže naděje má smysl tehdy, když dokáže ukázat i tu nejtemnější stránku závislosti. Ne to, co je vidět navenek – zhroucené vztahy, prázdnou peněženku, promarněné roky – ale to, co se děje uvnitř hlavy, když se mozek rozbije pervitinem a vyvolá stav, který se nedá nazvat jinak než peklem.
Tou největší hrůzou, kterou droga přináší, nejsou jen abstinenční příznaky nebo tresty. Je to toxická psychóza. Stavy, kdy realita přestává existovat a člověk už nerozezná vlastní myšlenky od halucinací. Je to svět, kde se hranice mezi skutečností a šílenstvím rozplyne a kde zůstává jen strach, paranoia a pocit, že smrt stojí hned za dveřmi.
Právě proto vznikla tahle kniha. Ne jako romantická zpověď ani jako hrdinský příběh, ale jako odpadkový koš plný reality. Toxické psychózy — to je svět, který nechceš poznat, i kdybys byl sebevíc zvědavej. Jestli si myslíš, že „jen občas“ perník neublíží, tak se pleteš. Tohle není párty, tohle je hnus, strach, pot a šílenství, které ti sežerou mozek i duši. Tahle kniha má jediný cíl: odradit i toho nejotrlejšího, kdo si myslí, že má situaci pod kontrolou. Ukázat rodinám a odborníkům, jak vypadá vnitřek feťácký hlavy v té nejhorší, nejodpornější podobě. A je to i moje zpověď — protože já tím vším prošel a vím, že nic horšího si dobrovolně přát nemůžeš.
Začnu hned jednou z nejhnusnějších nocí, která se mi vypálila do mozku tak hluboko, že už ji nikdy nevymažu.
CESTA NA ZÁCHOD...
Byla noc. Byl jsem zavřený v pokoji, v podnájmu. Musel jsem mít zhasnuto, aby mě nikdo přes okna se zeleným závěsem v obrazu světla neviděl. Měl jsem pocit, že zvenku je vidět všechno – každý odraz mé postavy, každý pohyb, každé nadechnutí. Srdce mi bušilo, byl jsem roztřesený, spocený, svaly v čelisti mi dostávaly křeče. Měl jsem strašný strach.
Vzal jsem si perník na dluh u lidí, o kterých jsem byl přesvědčený, že jsou nebezpeční. V hlavě mi běželo: „To jsou blázni, zabijí mě. Budou mě nahánět po celém městě. Mají spojence, volají si signály, dokonce mají i poštovní holuby…“ Mozek vyráběl obrazy, jak mě sledují ze všech stran, a strach mi vibroval v celém těle.
Lehl jsem si na postel, ale hlava mi reprodukovala stále silnější představy ohrožení. „Jsi v pasti. Dělají to na tebe. Už tě mají,“ říkalo mi to v hlavě. Chtělo se mi na záchod, ale strach byl větší než tlak v močáku. „Za dveřmi někdo čeká. Venku je past. Vždyť je to olašská mafie, zabijou tě,“ šeptaly mi hlasy v hlavě. Svaly jsem měl napjaté, cítil jsem, jak mi moč dere skrz pot, jak mi tělo přestává patřit.
Pozoroval jsem každý stín na zdech – stíny od lamp z ulice, které kopírovaly věci v místnosti. Stíny byly živé, natahovaly se po mně. Lehl jsem si, ale postel se začala zužovat, jako by mě chtěla pohltit. Byla studená, nepřátelská. „Hnus. Strach,“ říkal jsem si. Vstal jsem. Nemohl jsem to vydržet. Mozek řval: „Dělej něco! Ať to přestane!“
Pocit jít na záchod byl tak intenzivní, že jsem věřil, že buď se počůrám, nebo přijdu o život. Hlava mi řekla jasně: „Jdi na záchod. Teď. Nebo je konec.“ V té chvíli jsem měl pocit, že jdu vstříc smrti. Byl jsem si jistý, že za dveřmi někdo stojí. Předsíň byla jako bojová zóna. Tma. Nemohl jsem rozsvítit, protože by mě viděli. Přitiskl jsem se ke zdi jako agent v akci. Pomalu jsem se plížil zády po zdi směrem ke dveřím. Ruce a dlaně kopírovaly studenou stěnu. Z rukou se mi odlupovala malba a já měl bílé fleky na prstech.
Ruku jsem poslal ke dveřím, aniž bych se tam díval. Oči jsem měl pořád na okně, byl jsem ve střehu jako zařízení, které zachytává každý pohyb. Nahmatat kliku se zdálo nemožné, prsty plápolaly ve tmě. Když jsem ji konečně ucítil, v duchu se mi ulevilo, ale okamžitě přišel další strach: „Jak silně ji mám zmáčknout? Nevrzne? Nepozná to někdo?“ Pocit, že za dveřmi někdo je, byl čím dál silnější. V hlavě mi běželo: „Když tam někdo bude, musíš vystartovat. Musíš se bránit. Najdi něco jako zbraň.“ Očima jsem hledal cokoli, co bych mohl použít.
Čas se vlekl. Plížení podél stěny mi připadalo jako hodiny. Konečně jsem měl kliku v ruce. Pomalu jsem ji zmáčkl, ale otevřít jsem nedokázal. „Teď tě uvidí, teď tě chytí,“ řval vnitřní hlas. Stál jsem tam jako sádrový trpaslík, pot mi stékal po čele, tělo paralizované. Venku projelo auto. Světla se mihla přes okno a vytvořila děsivé světelné divadlo. Hlava to překládala jako signál: „Jdou pro tebe.“
Po dlouhém čekání jsem pomalu pootevřel dveře. Nakoukl jsem do mezery. Absolutní tma. Nic nebylo vidět. Oči ve tmě mi vytvářely fosforeskující mozaiku, která se skládala do mřížek a vzorců, které se hýbaly a komunikovaly se mnou. Mozek tomu říkal „systém“. „Jsme ve spojení přes satelit. Sledují tě, ale taky ti pomáhají,“ šeptalo mi to. Chaos v hlavě se měnil ve vzorce, které mě měly chránit a dodat mi pocit síly: „Zvládneš to. Bojuj.“
Skrčil jsem se a v předklonu jsem pomalu pootevřel dveře víc, abych viděl do předsíně. Terminátorské vidění – tak jsem tomu říkal. Fosforeskující mozaika systematicky kopírovala hrany předmětů, jako počítačový systém nějakého robota. Viděl jsem skoro všechno. Nikdo tam nebyl. Jen odrazy světel, starý nábytek a stíny věcí, které tam patřily. Myšlenka, že tam někdo je, slábla, ale ne zmizela.
Plížil jsem se dál podél futer a stěny, abych nebyl zachycen čímkoli, co by na mě mohlo jít. Lehl jsem si v předsíni na koberec, plazil se po zeleném starém kancelářském koberci ke dveřím na WC. Zem byla špinavá. To mi bylo jedno. Pomalinku jsem se zvedl, přitiskl ke zdi vedle WC a nahmatal kliku. Tentokrát na poprvé. Zmáčkl jsem ji, pootevřel dveře a ladným smykem, pohybem vojáka jsem se protlačil mezerou dovnitř. Byl jsem tam. Mise byla částečně splněna.
Pomalu a potichu jsem si stáhl tepláky, promočené potem. Sedl jsem na mísu a pokusil se vyčůrat. Úleva po dlouhohodinovém zadržování moči se spojila se zbytky perníku v krvi a spustila znovu něco, co jsem už dnes nechtěl. Každá kapka moči padající do WC zintenzivňovala stres, psychóza se znovu krátce nadechla. „Nemáš právo na úlevu,“ šeptalo to v hlavě. Musel jsem to dokončit. Vypustil jsem všechno do WC.
Nával dalšího pocitu strachu už byl jen krátkodobý a já cítil, jak celé zlo ustupuje. Úleva byla na dosah. Seděl jsem na WC, vyčerpaný strachem a stresem. Pomyslní zabijáci za dveřmi a za okny zmizeli i z hlavy. Seděl jsem a usmíval se radostí, že to všechno byla zase jen haluz, kterou jsem si navodil tím svinstvem, co jsem měl v kapse tepláků. Měl jsem tam strach a smrt v prášku. Něco, co může člověka zabít a ohrozit okolí.
Když jsem vylezl ze záchodu, látka ještě účinkovala, ale už ne tak intenzivně. Mozek ale prahl po další jízdě — po dalším nesmyslném vzedmutí. Po tom psycho marastu zase volal po „náloži“. Falešná linie chutí a pocitů, které v ten moment vůbec neiniciovaly to, co se dělo v posledních hodinách, mi servírovala argumenty a formovala mozek do další jízdy. To se dělo vždycky, kdykoliv jsem měl něco u sebe. Nedalo se tomu uniknout, schovat se před tím, nebo sáhnout do kapsy a tu sračku vyhodit do hajzlu. Naopak — dopamin a adrenalin mi říkaly: jdi do pokoje a naper tam ještě víc. Přesně tak to můj mozek totálního feťáka prezentoval.
Koukl jsem se do zrcadla v předsíni a viděl svoji tvář. Totálně vyděšený výraz, mastný, zpocený obličej smíšený s prachem; válel jsem se na zemi a měl vyhublou postavu. I přes to, že jsem se v určitých momentech viděl přesně tak hnusně, skončil jsem o chvíli později v pokoji. Závislost na další jízdě byla silnější než jakákoliv zábrana, brzda nebo varování. Nic. Za nedlouho jsem, skrčený pod oknem s roztřepanou rukou, hledal v kapse dealerák. Říkal jsem si opatrně — ať to nerozsypu. I teplé ruce by ten obsah mohly rozpustit, a tak jsem hledal opatrně. Chaotické pohyby prstů v kapse připomínaly lovení něčeho, co nesmím poškodit.
Nakonec jsem nahmatal ohmataný dealerák, vytáhl ho a zpocenýma rukama se ho snažil otevřít. Přitom jsem se rozhlížel, jestli mě někdo nevidí, neslyší. Spolubydlící ještě spal a bylo všude ticho. Párkrát mi v ten moment blesklo hlavou, že se řítím do další psychózy — a částečně jsem si to i uvědomoval — ale byly to jen záblesky, které v tu chvíli nebyly zásadní. Paradoxně jsem se rozhlížel v místnosti, kde nikdo nebyl, zatímco závěsy byly zatažené a venku už svítalo. Mozek mi už predikoval, že za chvíli zase zazvoní zvonek a že se objeví pronásledovatelé, kteří mě budou provázet další části dne — možná i další noci.
V podřepu jsem se posunul ke kraji nábytku — posloužil mi jako pracovní plocha, abych si tam rozdělal další lajnu. Byl jsem už dvoudenní. Dva dny jsem nespal; čím víc dní ubývalo, tím děsivější byly ty horory. Absence jídla a živin si také vzala svou daň. Neřešil jsem to a těšil se na to křenovité pálení nahoře pod čelem, v oblasti nosní dírky — očekával jsem to jako obvyklý nástup, který se po chvíli změnil v euforický pocit. Tak to bylo. V okamžiku, kdy člověk dva dny nespí a jede v kuse, bývají pohyby nekoordinované a reakce asymetrické. Ruka chtěla z dealeráku vysypat jen špetku, ale tiky v ruce — které nebyly v souladu s tím, co říkal mozek — vysypaly ze sáčku hromadu, kterou bych si nikdy první den nedal. Kdybych byl střízlivý, odhadl bych, že je to moc.
Koukal jsem na ten ancábl, který se třpytíl na hnědém nábytku, a popadl kus plastového brčka, které už po těch jízdách neslo zbytky. Tupá pálivá bolest v nose se okamžitě napojila na předchozí kapitolu, která skončila na WC. Říkal jsem si: „NEEE!!! Chci mít příjemný stav, nechci zase bojovat s pronásledováním.“ Perník to zhodnotil po svém a naservíroval mi level 2.
Seděl jsem v podřepu a snažil se vstát. Všechno vypadalo v pořádku — po těle příjemný pocit, na hlavě jsem cítil každý vlas, pocit, který obvykle přichází po nástřelu jehlou. To byla síla té drogy a to, že jsem si dal fakt přes míru. Vstal jsem a řekl si, že zkusím dělat něco smysluplného, abych alespoň trochu zabránil další hororové show. Rozhlédl jsem se po pokoji a napadlo mě, že přendám obsah dealeráku do psaníčka a dám ho do mrazáku. Potil jsem se jako prase a už se mi mockrát zdálo, že se teplotou a potem perník v kapse prostě rozpustí.
Edukační odstavec k „Cesta na záchod“
Tohle není obyčejný strach. Takhle vypadá toxická psychóza z pervitinu. Mozek přestává rozeznávat skutečnost od fantazií a běžné podněty (stín, světlo z auta, zvuk venku) se mění v signály ohrožení. V člověku to spustí stejný poplach, jako by mu šlo opravdu o život. Proto se plazí po zemi, bojí se otevřít dveře, slyší hlasy, které neexistují. To není „špatný sen“, to je realita, kterou mozek ve stavu intoxikace vyrábí a nutí ji brát vážně. Neexistuje tlačítko „stop“, není možnost si to rozmluvit – tělo a mysl jedou v nouzovém režimu a reagují, jako by byl skutečně lovený kořistí. V takovém stavu je člověk schopen udělat cokoliv – skočit z okna, napadnout někoho, nebo si sám ublížit – jen proto, že mozek mu v tu chvíli tvrdí, že jde o přežití. To je na pervitinu smrtelně nebezpečné: nikdy nevíte, kdy se ze zdánlivě „nevinné lajny“ stane blud, který vám nařídí jednat jako v boji na život a na smrt. A tenhle boj vždycky člověk prohrává.
Úryvky, které jste tu mohli číst, jsou jen malým náhledem do toho, co se odehrává v hlavě člověka, který se propadá do toxické psychózy na pervitinu.
Zbytek – mnohem hlubší, syrovější a místy těžko uvěřitelný – najdete v samotné knize Toxické psychózy – Svět, který nechceš poznat.
Nejde o senzaci, ani o „příběh o drogách“.
Je to pokus ukázat, co se děje uvnitř lidského mozku, když se rozpadá realita – a jak ten rozpad vypadá z pohledu člověka, který ho prožívá.
Pokud vás zajímá, jak člověk pod vlivem pervitinu přemýšlí, proč se chová nelogicky, a jak poznat první varovné znaky u lidí kolem vás,
právě tam to všechno najdete.
Tohle není jen čtení.
Tohle je varování.
✍️ Milan Novotný
Autor knihy „Beru si život zpátky“ a „Toxické psychózy – Svět, který nechceš poznat, Alkohol jako předehra“
„Nikdo by si neměl projít tím, co popisuju.
Pokud jediný člověk díky téhle knize pozná, kam to může vést,
mělo to smysl.“
