Kořeny

Můj táta pocházel z malé vesnice na Moravě. Jeho dětství nebylo žádná pohádka – vychovávali ho tvrdou rukou, žádné pohlazení, žádná pochvala. Děda byl dělník, babička se starala o statek. Žili prostě život plný dřiny, kde vládla přísnost a kde se neřešily pocity. Tvrdost byla normou, cit a pochopení skoro neexistovaly.

Moje máma byla pravý opak. Narodila se a vyrůstala ve městě, v úplně jiné rodině. Její otec – můj děda – byl ředitelem velkého podniku a babička pracovala jako vrchní účetní. V jejich domě vládla spíš slušnost, vzdělání, určitý standard. Nechci říct, že tam nebyly problémy, ale rozhodně se tam nemlátilo a nebyl tam ten surový vesnický přístup, který měl v sobě můj táta. A právě tohle spojení dvou úplně rozdílných světů – tvrdá vesnická výchova a městský život se všemi pravidly – se stalo základem jejich vztahu.

Jak se vlastně dali dohromady, je příběh skoro jako z filmu. Táta byl na vojně ve městě, kde bydlela máma. Ona původně měla jít na rande s jeho kamarádem. Jenže ti dva vojáci se mezi sebou nějak domluvili – prý z recese – že místo něj půjde můj táta. A tak máma potkala kluka, se kterým se původně ani potkat neměla. A z téhle zvláštní náhody vznikl vztah, který vedl ke svatbě a nakonec k dětem – k mně a mé sestře. Já a ona, jen rok od sebe, dvě úplně rozdílné povahy, vyrůstající mezi dvěma tak odlišnými rodiči. Už od začátku tam byl ten kontrast, který poznamenal všechno, co přišlo později.

Panelákové dětství

Naše první roky jsme žili v paneláku na sídlišti. Třípokojový byt 3+1, umakartová koupelna, lino, které se nikdy pořádně nelesklo, a na chodbách se držel těžký zatuchlý pach. Venku dětské hřiště, kousek od domu telefonní budka, hned přes cestu škola. Typická „králíkárna“ osmdesátých let.

Já si z toho období pamatuju hlavně vztah se sestrou. Jako děti jsme byli strašně blízcí – na všech fotkách jsme u sebe, držíme se za ruce, hlava na rameni. Byla to moje jistota, moje dvojče, i když jsme nebyli dvojčata. Žádné hádky, žádné soupeření. Jenže tohle období netrvalo věčně.

Postupně do toho začal vcházet táta. Přísný, chladný, často výbušný. Pamatuju si na situace, kdy mě zatáhl do koupelny a dal takovou facku, že mi tekla krev z nosu rovnou do umyvadla. Nebo když mě chytil za ucho a vedl mě přes byt tak silně, že mi v hlavě křuplo a bolestí jsem brečel. Nebyly to výchovné plácnutí. Byly to tvrdé rány, za kterými nebylo vysvětlení ani snaha něco naučit. Jen agrese.

Táta chodil domů z práce vždycky stejně – s černou koženou brašnou přes rameno a v zelené pracovní bundě. Ten obraz mám dodnes před očima. Vždycky nejdřív zazvonil u dveří, a ten zvuk zvonku byl v našem bytě typický – podle něj jsme všichni okamžitě věděli, že je doma. A mnohdy se nás v tu chvíli zmocnil strach, protože jsme nikdy nevěděli, v jaké náladě přijde a co bude dál. V předsíni si pověsil brašnu na věšák, zul boty a pak rovnou zamířil do obýváku, kde se posadil k televizi. To byl jeho každodenní rituál, který se opakoval pořád dokola. Vlastně celé naše odpoledne se odvíjelo od toho, jak se táta tvářil, když usedl do křesla. Bylo to čekání – jestli bude klid, nebo ne.

Máma byla pravý opak. Ta se mnou seděla nad učením, chodila se mnou k doktorům, logopedům, psychologům. Vždycky u zápisu do školy, vždycky na rodičáku. Táta nikdy. Od něj jsem neslyšel nic jiného než křik a nadávky. V tu dobu jsem cítil, že mám v mámě oporu, že ona nás má ráda a snaží se, ale zároveň jsem viděl, že je na to všechno sama. A že i pro ni je náš táta vlastně zdroj strachu.

Strach a rozdíly

Od malička jsem koktal. Vadou řeči jsem trpěl dlouho a máma mě vodila na logopedii. Pamatuju si jednu situaci – logopedka jí vyčinila: „Co se doma děje? Ten kluk se od minule zhoršil tak, že to není normální.“ Máma to obrečela. Já věděl, že to je z toho, co se děje doma – z bití, ze stresu, z toho neustálého tlaku.

Táta mě trestal, ale nikdy mi nic nevysvětlil. Jen rány. Pamatuju si na situaci, kdy sestra pokreslila zeď voskovkama, ale potrestali mě. Ona se bála přiznat a já to schytal. To, že mě neochránila, jí nikdy nevyčítám – byla taky dítě, měla strach. Ale já si v tu chvíli uvědomil, že v tomhle domě není žádná spravedlnost.

Postupně se začal rýsovat rozdíl mezi mnou a sestrou. Ona byla ta „dobrá“. Učila se, nosila domů jedničky, byla chválená. Já byl ten problémový – věčně průsery, věčně nadávky. Pamatuju si, že k narozeninám a Vánocům ona dostávala dárky – já často nic. Byl jsem ten, kdo si to nezaslouží, protože „zlobí“. Tahle nespravedlnost mě pálila, ale už jsem se proti ní ani nebránil. Jen jsem si zvykal, že tak to prostě je.

Máma se snažila chránit nás oba, ale víc se pak soustředila na sestru. Chodila s ní na schůzky, učila se s ní, pomáhala jí dostat se na gympl. Mně už tolik ne. Ne že by mě neměla ráda – to ne – ale prostě to tak vyšlo. Já jsem byl upozaděný, odsunutej, jako by moje budoucnost nebyla tak důležitá. A táta? Ten mě jen bil a křičel. Žádné vysvětlení, žádná rada do života, žádný „takhle se to dělá“. Jen strach a pocit, že další rána přijde, ať udělám cokoliv.

A já rostl v dítě, které se pořád víc utápělo ve vzdoru, v nezájmu a v apatii. Přestal jsem se učit, začal jsem flákat školu. Paradoxně jsem měl reparáty, které jsem vždycky zvládl levou zadní. Učitelé mi říkali, že nechápou, jak to, že dokážu během pár dní dohnat celý rok. Ale mě už to nezajímalo. Byl jsem nastavený na to, že jsem ten „špatný“, a podle toho jsem se i choval.

Mezi pubertou a pádem

Jak jsem stárnul, moje chování se zhoršovalo. Na základce jsem byl už v devítce v podstatě rebel – průsery, poznámky, výmluvy. Učitelé kroutili hlavou, jednou mě chválili, že jsem chytrý a umím se rychle učit, a hned nato mě vyhazovali ze třídy, protože jsem byl drzý nebo jsem rušil. Výchovné problémy byly na denním pořádku a doma se to odráželo ještě víc – táta nadával, mlátil, máma brečela a snažila se mě bránit, ale bylo to čím dál horší.

Po základce jsem nastoupil na první učiliště – soukromého kuchaře. Jenže tam jsem dlouho nevydržel. Po jednom excesu, který už ani nemá cenu detailně rozebírat, mě vyhodili. Máma tehdy okamžitě zakročila, sehnala mi nové učiliště, kde jsem se nakonec vyučil kuchařem. Byla to její typická role – vždycky hasila moje průsery, snažila se mě zachránit, i když to často nešlo. A já, místo abych si toho vážil, jsem v tom věku viděl jen další omezování.

Na učilišti jsem začal naplno prožívat pubertu. Kouření, první diskotéky, alkohol, holky. Ten pocit, že si můžu dělat, co chci, byl pro mě silnější než strach z následků. Doma jsem se cítil spíš jako vetřelec – nechtěný a nepochopený – a tak jsem hledal útěk venku. Tam jsem se cítil svobodnější, i když to byla jen iluze.

Se sestrou se náš vztah začal měnit. Z dětství, kdy jsme byli skoro jedno tělo a jedna duše, jsme se od sebe odcizili. Ona šla po základce na gympl, učila se, byla „ta chytrá“. Já jsem dělal svoje průsery na učňáku. Už jsme si neměli moc co říct. Byla pořád ta, co nosila domů jedničky, chvály, dárky. Já naopak slyšel jen nadávky a často jsem ani k narozeninám nebo k Vánocům nic nedostal. Ten rozdíl mezi náma se čím dál víc prohluboval a já to cítil.

Do toho přišlo, že rodiče začali řešit rozvod. Doma to bylo dusné, atmosféra hustá, hádky, křik. A v té době sestra nečekaně otěhotněla. Byla ještě studentka a najednou se z ní měla stát máma. Naši byli v šoku. Pamatuju si, že táta chtěl, aby šla na potrat. Bylo mu jedno, jak se cítí, řešil to jen jako komplikaci. To podle mě hodně vypovídá o jeho pohledu na život. Máma naopak hned přijala roli babičky, začala se sestře věnovat ještě víc než dřív. Vlastně všechna pozornost v rodině se přesunula na ni.

Bydleli jsme pořád všichni v jednom bytě v paneláku. Sestra, protože čekala dítě, dostala náš dětský pokoj, který jsme dřív sdíleli spolu. Já jsem skončil různě – někdy v ložnici s rodiči, občas i na zemi. Neměl jsem svoje místo, svůj prostor, svůj klid. Cítil jsem se odstrčený. Jako bych v tom bytě jen překážel.

Zatímco máma řešila ségru, její těhotenství a budoucnost, já jsem zůstával na okraji. Byl jsem ten „špatný syn“, kterému už skoro nikdo nevěřil. Táta mě měl za ztracený případ, máma byla vyčerpaná a sestra si žila svůj svět – gympl, pak dítě. Nevím, jestli si do dneška uvědomuje, že já v té době vlastně neměl nikoho, kdo by mi rozuměl. Cítil jsem prázdno, vztek a bezmoc. A v tomhle nastavení jsem se postupně dostal do světa cigaret, diskoték, alkoholu… a nakonec i drog. 

Cítil jsem, že doma už pro mě není místo, že tam vlastně ani nepatřím. Všechno se to ve mně hromadilo – pocit křivdy, samoty, zloby i rezignace. A právě v tomhle rozpoložení, těsně před koncem učňáku a po prázdninách, přišel okamžik, kdy mi kamarád u zídky před školou poprvé nabídl pervitin. 

Sestra, kterou mám, a sestra, kterou hledám 

Musím se tady na chvíli zastavit u mojí sestry. Nechci, aby to někdy vyznělo tak, že jí vyčítám něco dnešního, nebo že bych vůči ní měl nějaký vzdor. To ne. Já to všechno popisuju tak, jak jsem to vnímal tehdy – jako dítě a později jako puberťák. Jenže to, co si člověk nese z dětství, v něm zůstane. A já i dneska, když se k těm vzpomínkám vracím, to cítím pořád stejně.

Jako malej kluk jsem měl hrozně silný pocit, že mě ségra nikdy nepodržela. Že kdykoliv se doma řešil nějaký můj průser, stála na straně rodičů. Ne že by si to snad sama vybrala – spíš to bylo tím, jaká atmosféra u nás doma vládla. Táta řval, máma brečela, a ségra se v tom snažila přežít. Ale já jsem to cítil tak, že pokaždé, když jsem něco provedl nebo i když jsem nic neprovedl, ona byla proti mně. Když na mě byli rodiče naštvaní, ona se na mě taky dívala s odstupem, jako by opakovala jejich pohled. A to bolelo.

Od dětství jsem byl takovej ten domácí otloukánek. Já dostával facky, tresty, poznámky, zakazovali mi věci, zatímco ségra byla ta hodná, ta chválená, ta, co dostávala dárky. K narozeninám nebo k Vánocům ona dostala dárek – já někdy ne, protože jsem „zlobil“. Možná to zvenčí nevypadá tak dramaticky, ale pro dítě to byl strašně silný pocit nespravedlnosti. A nejhorší na tom bylo, že jsem měl dojem, že ani vlastní ségra není na mojí straně. Že jsem v tom úplně sám.

Dneska, když se na to dívám zpětně, chápu, že ona byla taky jen dítě a měla strach z našeho táty. Chápu, že se v tom prostředí snažila spíš nevyčnívat a jít s proudem. Ale ten pocit, který ve mně zůstal, je pořád stejnej – že mě nikdy nepodržela. A to mě mrzí i po těch letech. Mrzí mě, že i dneska, kdy už jsme dospělí, se se mnou nebaví. Že mě v podstatě odepsala.

Ale já bych chtěl, aby mě jednou dokázala přijmout takového jaký jsem - dnes. Aby si uvědomila, že já jsem v dětství a dospívání nebyl žádný protivník, ale brácha, který to měl doma sakra těžký a který by hrozně stál o to, aby měl se svojí sestrou normální vztah. To, že jsem udělal spoustu průserů, že jsem šel cestou drog a sraček, na tom nic nemění. Nikdy jsem ji nepřipravil o nic, nikdy jsem jí nic nevzal. Naopak – ona měla od mámy, babičky i dědy veškerou podporu, mohla vystudovat, měla podmínky pro to, aby si vybudovala svůj život a rodinu.

A já jí to přeju. Přeju jí, aby se měla dobře, aby její děti byly šťastné. Ale strašně moc mě mrzí, že mě úplně odstřihla. Že jsem pro ni jen stín z minulosti. Proto chci, aby z tohohle textu bylo jasně cítit, že v sobě nenosím nenávist, ale bolest a lítost. A že i když jsem byl pro rodinu tím problémovým dítětem a pro ségru možná břemenem, tak já pořád stojím o to, abychom byli brácha a sestra. Aby to jednou mohlo být jinak. Ségra - nic Ti nevyčítám, takhle to vidím já. 

První setkání s… (r. 2000)

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Jednoho rána, někdy před osmou, jsem přišel na učňák. S kamarádem z vedlejší třídy jsme se scházeli buď na nádraží, nebo vedle učňáku na takové zídce, kde se kouřilo. Někdo cigaretu, někdo jointa. Já aktivně nekouřil ani jedno, ale abych zapadl, dal jsem si občas cigáro a občas i práska z jointa. Je to hnusný, ale takhle fungovala spousta žáků učiliště – a myslím, že dnes, v roce 2025, je to u dětí ještě horší.

Každopádně mi kamarád (nebudu ho jmenovat) mezi řečí jen tak prohodil, že bude mít odpoledne pervitin (perník) a jestli bych si dal. Nikdy jsem to neměl a byl jsem v těchhle věcech zvědavej, dychtivej to zkusit. Domluvili jsme se na víkend, byl pátek. Ještě dodám, že to byl poslední víkend před prázdninami a vyučením. Další týden jsem po zkouškách nastupoval do restaurace na brigádu – návyk na práci jsem tedy měl v pořádku.

Proběhl den a už přesně nevím jak, ale na sobotu jsme si dali sraz u něj v bytě jeho babičky. Upřímně: kdybych věděl, kam mě tahle zkušenost dovede, nikdy bych do toho nešel. Tehdy jsem to ale v hlavě měl nastavený jinak než dnes.

Přijel jsem tam a byl tam on, jeho bratr a jejich kamarád. Samozřejmě to nebylo zadarmo – chtěl po mně tisíc korun. Pozdravili jsme se a na stole leželo psaníčko s krystalickou látkou. Já ani nevěděl, co s tím. Řekl mi, že to musím šňupnout. Udělal jsem to.

Člověk, který to nikdy neměl, si asi nedokáže představit, co to s tebou poprvé udělá. Popíšu to stručně: obrovskej nával dopaminu, kterej překonal všechny pocity, co jsem do tý doby znal. Netušil jsem, jaký to bude mít dopady. Po hodině jsme se rozešli – oni odjeli autem do vedlejší vesnice.

Ten stav mě hodil úplně jinam než cokoliv předtím. Začal jsem psát všem SMS a volat, protože to byla obrovská euforie a nával energie. Potřeboval jsem něco dělat, mluvit, hejbat se… typickej stav po stimulantech.

Bohužel to mělo dost negativní vývoj. Několik dní jsem nespal a hned druhej den po první dávce jsem musel do práce. Tehdy jsem dělal kuchaře v jedné restauraci. Vlastnily ji dvě sestry z bohatý rodiny – mladý holky, obě blondýny, drogy šly mimo ně. Ale zpátky ke mně.

To, že jsem nespal, jsem zažil i dřív – po diskotéce apod. – takže jít nevyspalej do práce pro mě nebylo nic neznámýho. Jenže tohle bylo jiný. Měl jsem pořád dost energie na úklid kuchyně, objednávání zboží a můj výkon byl najednou tak o 200 % větší. Únava se nedostavovala. První den jsem to zvládl a v práci byla dokonce pohoda. Najednou jsem stíhal všechno – i to, že moje vada řeči docela ustoupila a já byl mnohem komunikativnější než jindy. Bylo mi to fakt příjemný.

Jenže druhej a třetí den, kdy jsem měl šichtu, jsem už začal pozorovat změny. Potil jsem se, byl jsem nervózní, „vykouslej“, jak se říká, a bylo na mně čím dál víc vidět, že něco není v pořádku. Nepřikládal jsem tomu dost pozornosti – ten stav jsem neznal. Nikdo mě neupozornil, že třeba čtyři dny nebudu spát.

Někdy v těch dnech jsem kamarádovi volal, jestli by ještě měl. Podle jeho reakce s tím asi počítal – řekl, že není problém, že se ozve. Jenže já v tom stavu posílal jednu SMS za druhou, pořád volal, byl jsem po prvních dávkách dost neodbytnej a hrotil jsem to. Ať víte, co to se mnou dělalo: chuť na další dávku byla strašně intenzivní a já se na ni doslova těšil.

Od tý doby jsme se scházeli pravidelně a mě to strašně „bavilo“. Byl jsem výkonný – ale mělo to daň. Když jsem jel tzv. „šňůry“ (třeba pět dní bez spánku) a do toho chodil do práce, sejmulo mě to. Začalo mi to narušovat regeneraci po šichtách. Neměl jsem šanci se dospat a nabrat sílu jako normální člověk, kterej nic nebere.

Zatím to „šlo“ a já si vůbec neuvědomoval, co to bude mít za následky. Od tý doby se můj život začal ubírat tímhle směrem a život s perníkem mi začal dávat „smysl“ a radost – i přes únavu a dopady, který to mělo. Jen jsem je tehdy neřešil.

To, že jsem radikálně zhubl, mi dělalo dobře, protože do tý doby jsem byl docela otesánek a v kuchyni jsem tou postavou reprezentoval svoje řemeslo až moc poctivě. Rád podotýkám, že jsem jako jeden z mála po vyučení hned nastoupil do práce a svojí profesi jsem se věnoval vážně. Práce v kuchyni mě do tý doby bavila a díky tomu, že jsem se učil u starejch, zkušenejch kuchařů a perfektně zvládal hotovky, měl jsem obrovskej benefit.

Jenže tohle všechno mělo destruktivní vývoj. A to právě kvůli tomu, že jsem tehdy poprvé neodolal a dal si…

Falešný vzestup

Netrvalo dlouho a objevily se první problémy a průsery, který měly sakra velký dopad na všechno, co se dělo dalších dvacet let.

O pár dní později jsem byl v kuchyni a servírka – říkejme jí R. – si všimla, že jsem pořád vysmátej a plnej energie. Prostě už si toho lidi začali všímat. Byla to moje kámoška a zároveň majitelka restaurace, tak jsem sebral odvahu a naznačil jí, že jsem objevil něco „perfektního“. Nechtěl jsem ale říct, že jde o drogu – o perník. Ona to ale na mně poznala a sama se začala zajímat, co se se mnou děje.

Protože jsem byl skoro furt pod vlivem, začal jsem jí občas u baru vykládat, že jsem našel něco, co mi úplně změnilo pohled na svět. Vyprávěl jsem to jako něco božskýho a aniž bych si uvědomoval, co vlastně dělám, zasvětil jsem do toho postupně ji, její sestru a pak i další servírku. Vůbec jsem neřešil, že je vlastně tahám do sraček, z nich už sami těžko někdy vybruslí.

Další rovina mýho života byla ta, že jsem do tý doby neměl žádnej vážnej vztah. Byl jsem tlustej kluk, co seděl doma u počítače a hrál hry. Nikam jsem moc nechodil a navíc jsem koktal, takže sbalit holku pro mě bylo prakticky nemožný. Nebyl jsem žádnej frajer a spíš jsem se držel zpátky. Jenže díky perníku se to začalo měnit – shodil jsem, aniž bych se snažil, a najednou mi seděly džíny a trika, co jsem dřív jen obdivoval na druhejch. Najednou jsem se mohl oblíkat normálně a moderně. A holky z práce se se mnou najednou začaly bavit jako s kámošem. Jenže dneska vím, že to nebylo přirozený – byla to jen hra drog a mý euforie. Vlastně to vůbec nebyl já.

A tak jsem to dotáhl i do práce. Šéfová tehdy řešila průsery s manželem. Jednou přišla do kuchyně v mírný opilosti, začala mi brečet na rameni a vykládat, jak je podruhý rozvedená, má malou dceru a její chlap ji nemá rád. Potřebovala se prostě někomu vypovídat. Bylo mi jí líto. Navíc věděla, že má za chvíli přijít její máma (hlavní šéfová, matka těch dvou sester, co podnik vedly) a že se před ní nechce ukázat opilá. Já věděl, že perník krátkodobě přikryje i těžkou opilost. Tak jsem vytáhl pytlík, udělal jí lajnu a vysvětlil, jak na to. Byla v takovým stavu, že to prostě dala – a za chvíli byla úplně cajk, vlastně stejně jako já. Začala mi děkovat a vrátila se za bar.

Od tý doby se z toho stala „zábava“ a náš styl. Brzo to věděla i její sestra, která se střídala za barem. A mě těšilo, že jsem měl najednou kolem sebe dvě, tři kámošky – krásný blondýny, co se motaj mezi lidma, kam jsem se dřív neměl šanci dostat. Smutný je, že to všechno bylo jen kvůli drogám. Ale v tý chvíli mi to bylo fuk.

Bydlel jsem tehdy ještě u rodičů v paneláku. Rodinu tu zatím nechci rozebírat do detailu, ale i to přijde. Máma tehdy oznámila tátovi, že se chce rozvíst. Doma to bylo napjatý, dohled skoro žádnej. Máma byla pořád pryč, většinou u babičky, a táta se litoval, se mnou skoro nemluvil. Já tam stejně moc nebyl, protože doma mi dobře nebylo. Táta mě v minulosti bil a trestal za každou blbost, tak jsem se radši držel mimo. To, že jsem se vyučil a začal makat, byla pro mě cesta pryč.

Rodiče zatím netušili, že už jedu v tvrdejch drogách. Věděli jen, že jsem dřív hulil trávu, kouřil nebo se občas vožral na diskotéce. Ale že jsem v tomhle, to fakt nevěděli. Pamatuju si, že když jsem občas ráno narazil na mámu v předsíni, když šla do práce, chvíli jsme pokecali – a bylo to fajn. Vlastně jsme se v tý době potkávali spíš takhle náhodně. Já žil v práci a doma jsem skoro nebyl.

Poprvé vážně v průseru

Doba o pár týdnů pokročila a já už žil v režimu, kdy práce neprodukovala tolik kuchařskýho umění jako dřív. Spíš jsem se každou šichtu těšil na to, až skončíme a s kámoškama půjdeme někam pařit. Ony samy mi často říkaly, že jsou rády, že máme partu – ony dvě, ještě jedna servírka z protisměny a já. Mně to dělalo strašně dobře. Neměli jsme mezi sebou žádnej sexuální vztah, ale ty pařby byly parádní a já si připadal, že žiju sen – já, outsider, a kolem mě takovýhle holky. Když jsme se někde objevili, všichni čuměli. Fakt jsem si to užíval.

Časem jsem ale zjistil, že s nima ztrácím dech. Finančně jsem to nedokázal utáhnout. Ony jako majitelky restaurace měly peněz jako slupek, a já – i přes výplatu od nich – jsem byl pořád pozadu. Drogy stály ranec a často mi chyběly prachy na pařby a diskotéky. Začal jsem přemýšlet, jak s nima udržet krok.

Vymyslel jsem svůj první velkej průser. Protože jsem se vyznal v počítačích a na internetu, založil jsem si účet na Aukru a začal inzerovat herní konzole za poloviční ceny. Tehdy stál PlayStation 1 třeba 13 tisíc a já inzeroval použitej za půlku. Aukro v tý době ještě nehlídalo, jestli zboží dorazilo, a platby chodily předem. Dokonce nebylo nutný mít ani bankovní účet – stačilo ukecat lidi na platbu poukázkou. Ozvalo se jich několik a já vybíral peníze, aniž bych kdy něco poslal. Najednou jsem měl u sebe tisíce navíc a mohl jsem s holkama držet krok.

Tohle ale fungovalo jen určitou dobu. Pracoval jsem jako kuchař od deseti ráno do jedenácti večer, většinou pod vlivem, a začal jsem být šíleně unavenej. Zároveň jsem ale nechtěl přijít o žádnou chvíli s holkama. Jenže to prostě nešlo. Ony taky šňupaly, ale vždycky v mnohem menší míře než já. Já si myslel, že čím víc jsem sjetej, tím jsem v jejich očích lepší.

Začaly ale nastávat problémy. Jejich máma, hlavní šéfová a provozní, si všimla, že se s její dcerou vídám až moc často, i mimo práci. Brzy zjistila i to, že po směnách zůstáváme v restauraci klidně od pátku do pondělí – reálně tam bylo doupě. Postupem času začaly i tyhle spořádaný holky krátit vlastní tržby, aby bylo na drogy a zábavu. Rok v kuse to fungovalo, ale podnik postupně upadal. Hostů ubývalo a my jsme to skoro nevnímali. Často jsme prostě na dveře napsali ceduli „Uzavřená společnost“. Dnes vím, jak absurdní to bylo, ale tehdy mi to připadalo normální.

Do toho mi domů přišlo předvolání na výslech kvůli Aukru. Lidi podávali trestní oznámení. Myslím, že jsem tam ani nešel – a brzy mě kvůli tomu začala shánět policie přímo v restauraci. A protože matka holek byla známá osoba, navíc měla kontakty na radnici i policii, dozvěděla se, že její dcery se mnou chodí na diskotéky a stýkají se se mnou i mimo práci.

Začal jsem to cítit i od holek. Čím dál častěji se vymlouvaly na mámu a naše akce měly čím dál menší frekvenci. Někdy jsem už ani nepřišel do práce – a to pro ně bylo neúnosný, protože bez kuchaře šla restaurace do háje. Postupně se na mě začaly dívat přes prsty a kvůli respektu k mámě se ode mě distancovaly. Diskotéky i naše pseudo-přátelství mizely.

Nakonec jsem přišel o práci – a s ní i o všechny ty „benefity“. Super kámošky, akce, diskotéky. A navíc jsem se dozvěděl, že holky i s mámou nakonec všechno hodily na mě. Jako by celá vina za to, co se v restauraci dělo, byla jen moje.

Co následovalo dál – jak se z prvního „nevinného“ pokusu rozjel pád do závislosti, vězení a léčeben, ale také jak jsem se z toho nakonec dokázal dostat – to už najdete v mé knize "Beru si život zpátky". Dnes se snažím svůj příběh využít k tomu, abych varoval všechny, kteří si začínají pohrávat s drogami, alkoholem nebo třeba i s kratomem. I zdánlivě malý experiment může vzít člověku úplně všechno. Proto věřím, že má zkušenost může být pro druhé cestou, jak se tomu vyhnout dřív, než bude pozdě. 

.